Po úvodní obrazovce budete vyzváni k výběru vašeho časového pásma. Nejprve vyberte, zda jsou hardwarové hodiny počítače nastaveny na místní nebo univerzální časové pásmo (UTC). Ve výběru vám může pomoci aktuální čas hodin, který se v dialogu zobrazuje. Jestli budou na počítači i Windows nebo DOS, možnost hardwarových hodin v UTC zamítněte, protože zmíněné systémy s touto možností pracovat neumí.

Dále vám bude nabídnut pravděpodobný seznam časových pásem, ve kterých se váš počítač nachází. Pokud je odhad instačního programu špatný, odpovězte záporně, což vám ukáže kompletní seznam časových pásem, ze kterého si pak můžete vybrat nejlepší variantu.

Pokud jste v první fázi instalace nenastavili síť, budete nyní dotázáni, zda chcete instalovat zbytek systému přes PPP. PPP je protokol, jež se používá pro navázání vytáčeného spojení mezi modemy. K úspěšnému nastavení potřebujete znát několik informací od svého poskytovatele Internetu, minimálně se jedná o telefonní číslo, uživatelské jméno, heslo a volitelně DNS servery. Pokud ke svému počítači nemáte připojen modem, nebo jej chcete nastavit později, tento krok přeskočte.

Odpovíte-li kladně, spustí se program pppconfig, který vám pomůže PPP nastavit. Až se vás program bude ptát na název vytáčeného (dialup) spojení, uveďte provider.

Doufáme, že s pomocí pppconfigu bude nastavení snadné. Pokud by se vám to nepodařilo, přečtěte si následují pokyny.

Pro nastavení PPP potřebujete znát základy prohlížení a editace souborů v GNU/Linuxu. K zobrazení obsahu souboru používejte programy more, nebo zmore pro komprimované soubory s koncovkou .gz. Například soubor README.debian.gz si můžete prohlédnout příkazem zmore README.debian.gz. Pro úpravu souborů je v základním systému nainstalován editor nano, který nepřekypuje funkcemi, ale je snadno použitelný. Později si samozřejmě můžete doinstalovat další editory a prohlížeče, jako třeba jed, nvi, less a emacs.

V souboru /etc/ppp/peers/provider nahraďte /dev/modem řetězcem /dev/ttyS#, kde # značí číslo sériového portu. V Linuxu se porty označují čísly od 0, takže první sériový port (COM1) je pod Linuxem /dev/ttyS0. Dále upravte soubor /etc/chatscripts/provider, kam vložíte telefonní číslo ke zprostředkovateli Internetu, uživatelské jméno a heslo. Sekvenci „\q“ v úvodu hesla nemažte, protože zabraňuje zapisování hesla do souborů se záznamem spojení.

Místo ověření uživatele v textovém režimu používají mnozí zprostředkovatelé protokoly PAP nebo CHAP, jiní používají oba druhy. Jestliže váš poskytovatel požaduje PAP nebo CHAP, je třeba postupovat jiným způsobem. V souboru /etc/chatscript/provider zakomentujte vše za vytáčecí sekvencí (začíná „ATDT“), upravte soubor /etc/ppp/peers/provider podle návodu uvedeného výše a připojte user jmeno, kde jmeno je vaše uživatelské jméno u zprostředkovatele připojení. Dále editujte soubor /etc/ppp/pap-secrets nebo /etc/ppp/chap-secrets a doplňte do něj heslo.

Do souboru /etc/resolv.conf ještě doplňte IP adresu DNS serveru vašeho zprostředkovatele připojení. Řádky souboru /etc/resolv.conf mají následující formát:

nameserver xxx.xxx.xxx.xxx

kde x jsou čísla v IP adrese. Případně byste mohli do souboru /etc/ppp/peers/provider přidat možnost usepeerdns, čímž zapnete automatický výběr vhodných DNS serverů podle nastavení hostitelského počítače.

Pokud váš poskytovatel používá standardní přihlašovací proceduru, mělo by být vše připraveno k připojení. PPP spojení spustíte pod uživatelem root příkazem pon a jeho průběh můžete sledovat pomocí plog. Odpojíte se příkazem poff.

Pro další informace o používání PPP v Debianu si přečtěte /usr/share/doc/ppp/README.Debian.gz.

Pro statické připojení pomocí SLIP budete muset do souboru /etc/init.d/network přidat příkaz slattach (z balíku net-tools). Dynamické SLIP vyžaduje balík gnudip.

Uživatelé nejčastěji instalují balíky programem apt-get z balíku apt.^[8] Aby APT věděl, odkud má získávat balíčky, musí se nastavit. S tím pomůže aplikace apt-setup. Správné nastavení APT je důležité, protože APT využívají i jeho nadstavby dselect, aptitude nebo synaptic.

Po skončení instalace můžete nastavení APT kdykoliv změnit spuštěním programu apt-setup, nebo ručně upravit soubor /etc/apt/sources.list.

Jestliže se v tomto okamžiku nachází v mechanice oficiální CD, pak by toto CD mělo být automaticky bez ptaní nastaveno jako zdroj pro apt. Poznáte to podle toho, že uvidíte jak je CD zkoumáno.

Uživatelům bez oficiálních CD bude nabídnuto několik možností, jak získat debianí balíky: FTP, HTTP, CD-ROM nebo lokální souborový systém.

Všimněte si, že je úplně normální (a dokonce výhodné) mít několik různých APT zdrojů i pro jeden a ten samý archív Debianu. apt-get automaticky ze všech dostupných verzí balíčku vybere tu s nejvyšším číslem verze. Nebo pokud máte například jako zdroje uvedeny HTTP i CD-ROM, apt-get bude implicitně využívat CD-ROM a HTTP použije pouze pokud na síti bude novější verze daného balíčku. Na druhé straně není nejlepší nápad přidat zbytečně mnoho APT zdrojů, protože to zpomalí proces kontroly síťových archívů na nové verze.

Dále vám bude nabídnut seznam připravených softwarových úloh. Vždy samozřejmě můžete přejít k programu aptitude a balík po balíku určit, co se má instalovat. Ovšem projít všechny balíky vám pravděpodobně zabere hodně času, protože budete vybírat z 15250 dostupných balíků!

Z tohoto důvodu vám doporučujeme nejprve vybírat úlohy a teprve poté doinstalovat konkrétní balíky. Úlohy představují různé činnosti, které byste s počítačem mohli provádět. Například „desktopové prostředí“, „webový server“ nebo „tiskový server“. ^[10]

Jestliže si chcete systém sestavit balík po balíku, vyberte v programu tasksel možnost „ruční výběr balíků“.

Až skončíte s výběrem, vyberte tlačítko Ok. Tím se spustí aptitude, která nainstaluje vybrané balíčky. I když nevyberete žádné úlohy, doinstalují se všechny chybějící balíky s prioritou standardní, požadované a důležité. (To je ekvivalentní spuštění příkazu tasksel -ris a v současné době to znamená asi 37 megabajtů balíčků). Před samotnou instalací se ještě zobrazí počet instalovaných balíků a celková velikost balíků, které se musí stáhnout ze sítě.

Pokud jste vybrali ruční výběr balíků, mohou se nyní zobrazit dvě různé obrazovky. Jestliže jste vybrali pouze ruční výběr balíků a žádné úlohy, objeví se hlavní okno aptitude, kde můžete okamžitě prohlížet/vybírat/odebírat dostupné balíčky. Pokud jste však kromě ručního výběru balíků vybrali i některou z připravených úloh, spustí se aptitude s přepínačem --visual-preview, což vám ukáže pouze balíky, které se budou instalovat. Chcete-li procházet všemi balíky, musíte z menu vybrat Pohledy->Nový pohled na balíky. Samotnou instalaci pak zahájíte klávesou g.

Zde musíme zmínit, že v připravených úlohách je zahrnuta pouze malá část ze všech 15250 dostupných balíčků. Informace o dalších balících získáte příkazem apt-cache search hledaný-řetězec (viz manuálová stránka apt-cache(8)), nebo si podle popisu níže spusťte program aptitude.

Každý balíček, který jste vybrali v programech tasksel nebo aptitude, bude stažen, rozbalen a nainstalován programy apt-get a dpkg. Pokud jsou k instalaci balíčku potřebné informace od uživatele, budete na ně dotázáni během této fáze instalace. Na obrazovce se také mohou objevit zprávy o instalačních problémech.

V dnešní době je elektronická pošta důležitou součástí našich životů, takže není žádným překvapením, že Debian vám nabídne nastavení poštovního serveru rovnou při instalaci systému. Standardním poštovním démonem v Debianu je exim4, protože je jednoduchý na pochopení a zároveň je dostatečně pružný, aby vyhověl i náročnějším požadavkům.

Pokud se ptáte, zda je poštovní server potřeba i pro nezasíťovaný počítač, odpověď zní „ano“. Některé systémové programy (třeba cron, quota, aide, …) totiž mohou elektronickou poštou zasílat uživatelům důležitá upozornění.

První obrazovka vám nabídne několik typických scénářů použití. Vyberte z nich ten, který nejvíce odpovídá zamýšlenému použití:

Jestliže vám nevyhovuje žádný z nabízených scénářů, nebo pokud potřebujete jemnější nastavení, budete muset ručně upravit konfigurační soubory v adresáři /etc/exim4. Další informace o exim4 naleznete v adresáři /usr/share/doc/exim4.